Začátek naší osobní proměny byl ve znamení prudkého startu směrem k oblakům.
Bylo nám tam fajn. Tam nahoře. Život na obláčku. Meditace, vize, vědomé práce s energiemi ve snaze ovlivnit cestu svou a často bohužel i cesty jiných. Jednalo se o tzv. pomoc, kterou jsme se usilovně snažili zkrátit jiným cestu k pochopení (většinou jsme mu jí ale, byť nechtěně, prodloužili).
Ano, tato část cesty měla skutečně sloužit k pochopení, ale pouze nám a jedině k tomu, že tudy dále už cesta nevede.
Pak přišel sešup. Opusťte obláček, vezměte do ruky košťata a lopaty a koukejte si uklidit ten svinčík, který jste tady nadrobili! Zněl nevyslovený, leč velmi srozumitelný a nepřeslechnutelný pokyn. Zapomeňte na jiné a nahlédněte do svých duší. Možná vás překvapí, kolik tam toho nepořádku ještě zbylo!
A skutečně. Vždyť ta dušička ani nebyla skrze ty nánosy vidět.
A to jsme si naivně mysleli, že jsme úklidu věnovali pozornosti dost a dost. Kdepak! Jen jsme se těm nevyřešeným problémům snažili uletět.
Takže……Bum! Prásk! Facka zleva, zprava. „Poc´em – kam jdeš?“, až se nám z toho hlava točila.
Valící se problémy a zkoušky nám odkrývaly jednu hromádku smetí ukrytou v našich nitrech za druhou a my nestačili zametat… Bylo to tak silné, že nás chvílemi ani nenapadlo pohlédnout vzhůru. Tam k tomu obláčku. Jakoby se nám úplně ztratil Duch. A bylo nám z toho smutno.
Stavěli jsme jednotlivé prvky naší budoucnosti a neměli potuchy, jaký to vlastně dává smysl. Naše stavby byly zdánlivě nesourodé a k ničemu nevedly.
Jednoho dne přišel impulz. Nápad. Návod. Čtyři nenápadné prvky, mezi nimiž projela integrující energie. Náboj. Propojení. Duch se spojil z hmotou.
Věci zdánlivě nesouvisející začaly dávat smysl. A obr se pohnul.
Přišla doba, která spojuje vše do jednoho nedělitelného celku. Existujeme v jednom jediném kompletním přítomném okamžiku, jako božské bytosti vědomě požívající fyzická těla. Už jsme dorostli do celé své bytosti. Nepotřebujeme žebřík, katapult ani ohrnuté rukávy a nohavice. Jsme tu konečně celí…
Dokážeme spustit sílu té nejjemnější energie svých duší skrze vrstvy stále hustší až do hmoty samotné a tam zažít zázrak změny, zázrak fyzického doteku, kouzlo tvorby ve hmotě. A konečně té chtěné…
Je to cesta skrze duhu až do samotného srdce Matky Země
